Hod Boží
velikonoční
Velikonoční videopozdrav o. Josefa najdete zde:
<a href="http://www.youtube.com/watch?v=LuEBspp1Lmc
Pokud budete chtít přijmout
Eucharistii nebo požehnat velikonoční pokrmy,
je možné se domluvit individuálně.
V neděli budu od 14:30 do 18:30 na
faře, tak stačí
na mě zazvonit!
Nedělní videokázání pro děti:
Zamyšlení nad evangeliem od jáhna
Martina Lejsala:
V dřívějších
dobách bývalo zvykem, že se dávala přednost starším lidem se zkušenostmi.
Mladí, ačkoli měli dobré nápady a touhu leccos změnit, neměli
k realizaci svých záměrů moc příležitostí. Dnes tomu bývá přesně naopak.
Pokud nejste mladý, dravý a dynamický, pracovní trh vás obvykle
vyplivne ze svých úst jako něco zkaženého. Dnešní evangelium ukazuje, že
v církvi by to mělo být jinak. Jen Bůh jako zkušený personalista dovede
zapojit každého. A my bychom mu v tom neměli
stát v cestě.
Apoštol Jan byl mladík, snad teenager, zatímco apoštol
Petr byl muž zralého věku. Dvě rozdílné generace, které se i v životě
projevují odlišně. Zatímco Jan doběhl první a jako první nahlédl do
prázdné hrobky, Petr, když celý zadýchaný dorazil po chvíli za ním, pouze
nenahlédl, ale také vstoupil. A spatřil něco, co i Jana přimělo sestoupit do nitra Ježíšovy hrobky.
Letmé nakouknutí totiž přineslo pouze informaci, že se
tam nacházejí nějaká plátna. Až vstup do jejích útrob dává poznat, že tam jsou
nejen plátna, ale i rouška, která pokrývala hlavu. Ten, jehož viděli
zatčeného, který byl potupně popraven a pohřben, prostě zmizel. O tom
není pochyb. Nebyl to pouze hysterický záchvat Marie Magdalské…
Jan byl na místě první, měl víc energie a zápalu učinit okamžitě to, pro
co se rozhodl. Chyběla mu však dostatečná vytrvalost a preciznost, což mu
znemožnilo sestoupit ke všem detailům, které podávají ucelený obraz celé
situace.
Církev (ale nejen ta – i naše rodiny, firmy, společnost) potřebuje oba
přístupy. Mladé, kteří se dokážou nadchnout pro nové věci a hned, nejlépe
včera, je začít realizovat. A je dobře, že mezi námi jsou. Jinak totiž
hrozí, že bychom se my starší a pohodlnější k novým horizontům už ani
nerozběhli. Potřeba jsou ovšem i ti starší, zkušenější, kteří umí
upozornit na souvislosti, jež by mladé vůbec nenapadly.
Běda těm, kterým vládnou pouze mladí, nebo naopak staří! Požehnání je tam, kde
spolu obě skupiny žijí pospolu, vzájemně se respektují a jsou schopny
spolupráce.
Jsme zváni ke sledování mše svaté za Hnutí Mary’s Meals,
která proběhne v úterý 14.4. v 18:00
(tentokrát) ve Velkých Bílovicích
www.youtube.com/watch?v=bXre3vaE-j8
www.youtube.com/channel/UCCuAJDu4AzmzLnMAatM00OA
Zajímavé
zamyšlení:
Milé sestry, milí bratři,
tento list jsem
začal připravovat ještě před vypuknutím pandemie COVID-19 a přál jsem si vás v
něm pozdravit na začátku velikonoční doby a povzbudit k radostnému a důvěrnému
životu ve vzájemném společenství s Kristem, vítězem nad smrtí a zlem i v našem
životě. Mezitím se udály věci, které si vynutily mnohé zásadní změny v
prožívání každodenních zvyklostí. Jak budou tyto změny trvalé a jestli se vše
po čase vrátí k původnímu stavu, ví jen Bůh. Je však pravděpodobné, že mnoho
věcí bude zcela jiných. Doba, která čeká před námi, přinese jedinečnou
příležitost a možnost – vše otevřít Duchu Svatému. To bude náš úkol, na který
se máme prožitím těchto Velikonoc připravit.
Po letošní
zvláštní postní době a neobvykle prožívaných velikonočních svátcích, kdy jsme
zůstali ve svých domovech spojeni pouze prostřednictvím sdělovacích prostředků,
si možná více než kdy předtím klademe podstatnější otázky o hodnotě a smyslu
našeho života a o tom, co je v něm důležité.
Co je důležité v
této době?
Co bude důležité
za měsíc, za rok…?
Co nás jednou čeká po smrti, až
odevzdáme do Božích rukou všechno, co jsme zde
vykonali, ať už dobrého či špatného?
Co jsme předali
našim blízkým?
Jak budou
pokračovat vztahy, které jsme se snažili vybudovat?
Podobné
otázky mohou vést věřícího člověka ke dvěma současným a správným postojům: k prosbám
o odpuštění, a také k díkům.
Velikonoce, jako
největší křesťanské svátky, jsou velkým rozhraním. Na jedné straně utrpení,
ponížení, prohra a smrt, na druhé straně radost vítězství, sláva a život. Ale
týká se toto rozhraní i nás? V souvislosti se vzkříšením Pána Ježíše nás může
napadat: Je to vůbec možné? Dá se zmrtvýchvstání nějak pochopit? Podobně jako
třeba jeho narození nebo smrt na kříži? S tím máme každý nějakou zkušenost a
dokážeme si to představit. Ale jak si představit zmrtvýchvstání? Vždyť to není
přirozená zkušenost žádného z nás, a navíc nikdo z lidí nebyl bezprostředním
svědkem vzkříšení.
Zde je třeba
vycházet z toho, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je sice událostí našich dějin,
která se stala v konkrétním čase a na konkrétním místě, ale určitým způsobem
právě tyto dějiny převyšuje. Svědectví Nového zákona nepodávají zprávu o
samotné události, ale o setkáních a rozhovorech, které naprosto zřetelně
vyplývají a odkazují na zmrtvýchvstání jako na událost, k níž muselo dojít.
Apoštolové Petr a Jan říkají před veleradou: „Je přece nemožné, abychom
nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk 4,20) A tak je slovo
„zmrtvýchvstání“ v biblické řeči vyjádřením něčeho, co uniká naší zkušenosti. Z
toho pramení i námitky a pochybnosti. Některé vyvrací už Písmo, ale existují i
další.
Nebyla Ježíšova
smrt jen zdánlivá?
Bylo by to vůbec
možné po takovém mučení, jak je popisuje Písmo? Po evidentním probodení srdce římským vojákem, po jistotě všech, kdo
stáli okolo?
Faktem je, že
všichni, a to nejen pod křížem, ale i ti, kteří umučené tělo připravovali
k pohřbu, byli zcela přesvědčeni o Ježíšově smrti. Proto lze s jistotou tvrdit,
že jeho smrt byla skutečná.
Pochybnost
další: Nemohli být učedníci obětí sebeklamu vycházejícího z jejich víry
a fantazie? Není to tak, že zmrtvýchvstání má původ ve víře učedníků, že nešlo
o historickou událost, ale o jejich subjektivní zážitek a jejich fantazii?
Pravdivě řečeno, oni něčeho takového ani nebyli schopni. V tomto případě je
dobré mít na paměti, že sami apoštolové se po ukřižování ve strachu o svůj
život skrývali. Neočekávali zmrtvýchvstání, a stejně tak ani neočekávali smrt
svého Pána, protože nerozuměli Písmu. (Lk 24, 25) Oni
uvěřili, protože se opět setkali s živým Kristem. Jejich víra byla založena na
zcela reálné události těchto setkání. Vždyť ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš
„byl viděn“. Nebo se také používá termín „zjevil se“ – a to nejen Petrovi,
apoštolům, ženám, ale i mnoha dalším lidem. Víra ve zmrtvýchvstání je od
počátku přesvědčením založeným na faktu reálné události. Není to mýtus ani
halucinace nebo nějaká fantazie, ani výmysl prvních křesťanů.
Zmrtvýchvstání
tedy rozhodně není „výtvorem víry“. Naopak, setkání se zmrtvýchvstalým Kristem
se stalo základem víry prvních křesťanů. Proto svatý Pavel píše korintským
křesťanům, kteří měli o zmrtvýchvstání pochybnosti, velmi energicky: „A
jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra.“ (1 Kor 15,14) Ježíšovo zmrtvýchvstání je ústředním bodem nejen
hlásání víry, ale i vrcholem dějin potvrzujícím nový velikonoční vztah mezi
Bohem a námi. Teprve zmrtvýchvstání je rozhodujícím momentem pro pochopení
Božího zjevení v Ježíši Kristu, celého jeho života, činnosti a poslání. A
zmrtvýchvstalý Kristus na každého z nás čeká na cestách našeho života. Právě
tam se s ním můžeme setkat. S Ježíšem, který dává pokoj. I biskup ve jménu
Krista říká: „Pokoj vám.“
Naplnění slov
„pokoj vám“ (šálóm) stále nově objevujeme. Řekl bych,
že jejich význam objevujeme právě uprostřed všech možných nejistot. Nejistot,
které se týkají rodiny, společnosti, pandemie, všeho, co vnímáme, že nás
ohrožuje a staví proti Bohu. A právě do našich každodenních obav a nejistot
zaznívá velikonoční poselství, že Ježíš zvítězil. Proto se nebojme. Jeho
vítězství sice ještě není v mnoha ohledech zřejmé, ale už nyní je zde přítomné.
S Ježíšem,
kterého vede Duch Svatý, přichází pokoj. Také s těmi, kteří jsou vedeni Duchem
Svatým, přichází pokoj, jistota, stabilita. V nejistém světě a ve všem, co je v
něm hříchem pokažené, bychom my, jako jeho učedníci, měli být těmi, kteří budou
zaručovat stabilitu, kteří budou pramenem naděje pro náš reálný, nikoliv
vysněný svět. Jsme těmi, kterým sám Pán Ježíš říká: „Pokoj vám!“ „Nebojte se!“
„Já jsem s vámi!“ Ať nás tato radostná jistota vede k životnímu postoji Panny
Marie, abychom s ní osobně řekli Bohu: „Zde jsem.“
Rozlučme se s
myšlenkou, že na všechno v životě budeme tak připraveni, že nás nic nepřekvapí.
Naopak. Posilněme v sobě jistotu, že pokud přijmeme poslání být svědky Božího království
vždy a všude tam, kde žijeme, on bude s námi. „Hle, já jsem s vámi po všechny
dny až do konce světa!“ (Mt 28,20) Ať tato jistota
majáku nad rozbouřenými vodami, jistota pevného bodu, kterým lze pohnout
zeměkoulí, proměňuje – stejně jako kdysi u apoštolů – naše
nejistoty v radostnou důvěru.
Ježíš nás vybízí
k tomu, abychom ve svém náboženském životě neulpěli na povrchu, ale byli jeho
učedníky v tom podstatném – abychom mu ve všech okolnostech doby věřili a
abychom se s ním v síle Ducha Svatého vydali Bohu Otci i druhým lidem. A k tomu
nám dává sám sebe jako pokrm obsahující potřebnou energii. Eucharistií
přijímáme účast na jeho poslání (a to i tehdy, když v čase nouze přijímáme jen
svojí touhou).
O Velikonocích
má být upevněna naše víra. A ta, i když je osobní, nikdy není jen soukromou
záležitostí. Křesťany jsme se stali pro druhé. Společně s nimi žijeme víru a
jdeme ke Kristu. Když si otevřeme Skutky apoštolů, můžeme se v určitém
idealizovaném pohledu dočíst o tom, jak žilo první společenství církve. Tito
věřící si silně uvědomovali, že patří k sobě, že tvoří jednu rodinu (4,32),
vnímali potřeby druhých věřících – nikdo neměl nouzi (srv.
2,45; 4,34), „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a
modlili se“ (srv. 2,42), pobývali v chrámě, společně
chválili Boha. (srv. 2,46-47) Nutno dodat, že
„nejen“. Jistě měli své rodiny, svá zaměstnání, přání, obavy, své slabosti
apod.
A jak se na tyto
křesťany díval svět?
Je to možná
překvapující, ale „byli všemu lidu milí“. (srv. 2,47)
I když to samozřejmě neznamená, že každý a každému. Není to vyjádření i naší
touhy?
Víru, kterou
jsme přijali od Boha jako dar a se kterou jsme se setkali u rodičů nebo u jiných
lidí, máme prožívat společně. Co to znamená? Že si máme navzájem pomáhat podle
svých schopností, vzájemně se povzbuzovat k životu z víry, dělit se s druhými o
svoje osobní zkušenosti s Bohem, svědčit o jeho kráse a dobrotě, společně se
modlit a dělat to, co máme. A hlavně se nebát.
Jak je v této
velikonoční době možné vstoupit do rozhovoru s Bohem, do modlitby?
Způsobů je mnoho
a každý máme „své vyzkoušené“. Přesto chci nabídnout další.
Ve čtrnácti
zastaveních postní pobožnosti křížové cesty jsme před časem prožívali události
spojené s Ježíšovým odsouzením, utrpením a smrtí na kříži. Ve čtrnácti zastaveních
velikonoční pobožnosti Cesty světla, která byla poprvé oficiálně slavena v
římských katakombách v roce 1990, můžeme vstoupit do fascinujících a radostných
událostí následujících po Ježíšově zmrtvýchvstání a připojit se k těm, kteří
jsou ohromeni hloubkou
a smyslem všeho, co se začalo odvíjet od onoho velikonočního rána, kdy ženy
nalezly prázdný hrob. Zároveň jsme pozváni, abychom spolu s apoštoly a dalšími
lidmi uznali Ježíše Krista za svého Pána a Boha.
Milé sestry,
milí bratři, přijměte následující texty, které jsem před časem napsal pro Cestu
světla ve Slavkovicích, jako povzbuzení na cestě, po
které jsme se okamžikem křtu vydali.
V těchto dnech
vás více než jindy provázím denně v modlitbách a slovy Ježíše Krista říkám:
Pokoj vám! Nebojte se!
Ze srdce žehná
Váš
biskup Vojtěch
V Brně 8. dubna 2020