Karmelitánští terciáři


Každé druhé pondělí v měsíci se v našem kostele scházejí karmelitánští terciáři a příznivci. Setkání začíná v 17,30 hod. mší svatou, potom následuje modlitba církve – nešpory a asi hodinové zamyšlení, které předkládá nějaké téma, týkající se karmelitánské tradice nebo prostě duchovního života. V současné době k nám dojíždí P. Gorazd Cetkovský, karmelitán (O. Carm.) z Kostelního Vydří.

Na tuto mši svatou přicházejí nejen terciáři a příznivci a přátelé Karmelu, ale kdokoliv z farnosti. A také programu po mši svaté se můžete zúčastnit všichni, které spiritualita Karmelu oslovuje.

Karmelitánský řád dostal své jméno v souvislosti s místem svého vzniku: pohořím Karmel ve Svaté zemi. U kolébky řádu nestála nějaká výrazná osobnost, ale společenství bratří – poustevníků, kteří do Palestiny připutovali z Evropy v době křižáckých válek na počátku 13. století.

Usadili se na hoře Karmelu, kde žil a působil starozákonní prorok Eliáš, nedaleko od Nazareta. Uprostřed jejich příbytků stála kaple Panny Marie. Odtud mají svůj původ dva základní rysy karmelitánské spirituality: následování proroka Eliáše v jeho horlivosti pro živého, přítomného Boha a synovská odevzdanost Panně Marii, vzoru čistého nitra, úplné otevřenosti pro Pána. Mariánský ráz zbožnosti později tak zesílil, že mnozí karmelitáni věřili, že řád byl v Boží prozřetelnosti založen k úctě a slávě P. Marie. Kolem roku 1210 zmíněným prvním bratřím patriarcha jeruzalémský sv. Albert napsal životní pravidla, která byla později uznána od papežů jako řehole a společenství bylo schváleno jako nový řád. Již kolem r. 1238 však tito poustevníci z Palestiny, sužované nepokoji, začali odcházet zpět do Evropy. Jejich přesídlení na nová místa se neobešlo bez těžkostí. Zároveň s překonáváním těchto obtíží se řád přiblížil nové podobě řeholního života, která tehdy byla v plném rozkvětu – žebravým řádům. Podobně jako bratři sv. Dominika a sv. Františka začali se i oni usazovat ve městech, přijali přísnější vztah k majetku, otevřeli se i apoštolskému působení navenek: v duchovní správě a na univerzitách. Karmelitánskou řeholi upravil a schválil papež Inocenc IV. v r. 1247. Od té doby se v Karmelu prorůstají tyto dvě tendence: k životu poustevnickému – v samotě a přísnosti, a k životu duchovní služby – v otevřenosti pro potřeby církve a světa.

V průběhu dějin se k řádu připojovala další společenství, toužící čerpat z jeho spirituality: sestry karmelitky, různá společenství třetího řádu, bratrstva, nové řeholní instituty aj. Řeholní horlivost byla uchovávána reformními hnutími uvnitř řádu. Nejvýznamnější z nich – reforma sv. Terezie od Ježíše a sv. Jana od Kříže – vedla až k oddělení samostatné mužské i ženské větve Karmelu, dnes nazývaných Tereziánským Karmelem (bosí karmelitáni a karmelitky – OCD). Všechna tato společenství ovšem stále pokládáme za jednu karmelskou duchovní rodinu.

Řeholní oděv karmelitánů je hnědé barvy, o nedělích a svátcích doplněný bílým pláštěm, jehož barva připomíná čistotu Panny Marie. Také škapulíř – běžná součást řeholního oděvu (pruh látky splývající přes hruď a na zádech přes lopatky k zemi) – má v Karmelu zvláštní symboliku. Legendy vyprávějí o tom, že jej karmelitáni přijali od Panny Marie jako znamení její ochrany. Zároveň škapulíř připomíná, že jí mají náležet a jí se podobat.

Do našich zemí přišli karmelitáni poprvé za vlády a z podnětu Karla IV. v r. 1347. Na Novém Městě Pražském začali budovat klášter a kostel P. Marie Sněžné. Bratři se zapojili do života města a univerzity. Avšak husitské bouře a následující období reformace způsobily, že klášter zanikl. Druhé údobí působení karmelitánů spadá do doby pobělohorské. Protože klášter u P. Marie Sněžné byl již tehdy převzat františkány, usadili se karmelitáni roku 1627 při staroměstském kostele sv. Havla. Opětné násilné ukončení klášterního života přinesla vláda osvícenského Josefa II. Ten r. 1782 zrušil všechny kláštery, které se nevěnovaly výlučně školství nebo charitě. Potřetí začínali karmelitáni u nás na počátku 20. stol. v r. 1908, kdy je brněnský biskup Pavel Huyn pozval do Kostelního Vydří – do kláštera postaveného pro karmelitány těsně před Josefem II., kam tehdy již nestačili přijít. Po rozpadu Rakouska – Uherska a po vzniku republiky odešli r. 1920 němečtí kněží a bratři z Vydří do Rakouska. Od té doby tu žilo několik málo kněží české národnosti. V r. 1950, kdy komunistická vláda znemožnila veřejnou činnost řeholí, byli tito karmelitáni tři. I během následujících let však zájem o duchovní bohatství Karmelu nepřestal. Tak po revoluci r. 1989 vyšlo najevo, že řád má celkem 16 členů.

Nejznámějším domem zůstává mariánské poutní místo Kostelní Vydří. Karmelitáni dnes žijí ještě na dvou místech: v Praze – Liboci a v Olomouci – Hejčíně.

Karmel ve světě (terciáři) je společenství věřících, kteří ve světě žijí evangelium způsobem vlastním karmelské rodině a pod jejím duchovním vedením. Řídí se Řeholí, schválenou příslušnou autoritou.

Karmelitánská řehole a tradice v duchu následování Ježíše Krista předkládá tuto základní myšlenku:
Naslouchat Božímu slovu a ochotně odpovídat na výzvy Kristovy, pocházející od Ducha sv., který mluví i skrze konkrétní poměry církve ve světě. Obraz tohoto povolání vidí v životě Boží Rodičky Panny Marie a proroka Eliáše. „Maria uchovávala všechna ta slova a uvažovala o nich ve svém srdci.“ (Lk 2,19); „Planu horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů, neboť synové Izraele opustili tvou smlouvu…“ (1 Král. 19,14). Na blahoslavené Panně, Matce Boží, vidí karmelitáni dokonalý obraz toho, čím touží se stát. Z proroka Eliáše čerpají ohnivou horlivost pro živého a pravého Boha a rozhodnou odvahu vydávat statečné svědectví o jeho činné přítomnosti ve světě odvráceném od Pána.

Nejširší formou přičlenění ke Karmelské rodině a její duchovní cestě  je přijetí škapulíře Panny Marie Karmelské a zasvěcení se Matce Karmelu. Přijetí škapulíře (který v praxi bývá nahrazen medailkou) naznačuje naši ochotu „obléci se v“ životní styl Panny Marie a jako ona se dát do služeb díla spásy. Členství v bratrstvu posvátného škapulíře je čistě duchovní povahy bez zvláštní vnější organizace či formálních povinností. Hlavním závazkem je vnitřně žít to, co přijetí škapulíře naznačuje – důvěrný vztah k Panně Marii a Ježíši Kristu.